Edita Fefe

🙏 Popírání Popírání ne vždy vypadá jako strach. Někdy má podobu luxusní vstupní haly. Měkké pohovky. Sklenice šampaňského. Ženy, která si klidně zkouší nové boty. A přitom jen pár metrů za ní zuří válka. Lidé umírají. Výstřely jsou stále blíž. Kulka prorazí okno a sklo se rozletí po místnosti. Je to okamžik, který by měl každého přimět otočit se. Ona se však neotočí. Jako by se nic nestalo. Takto vypadá popírání. Jako vědomé rozhodnutí nepřipustit si realitu. Přesvědčit sama sebe, že pokud se nebudeme dívat, nebezpečí neexistuje. Jenže válka nepotřebuje naše svolení, aby vstoupila do našich životů. Neptá se, zda jsme připraveni. Nezastaví se před dveřmi proto, že jsme se rozhodli věnovat pozornost vlastnímu pohodlí. První praskliny jsou často varováním. Když je přehlédneme, další rána už nemusí zasáhnout pouze sklo. Největší tragédie nezačínají výstřelem, ale v okamžiku, kdy si namlouváme, že se nás netýkají.